Literární soutěž-práce
Kdybych dnes náhodou nešla do školy a šla místo toho na náměstí, právě teď, v listopadu, kdy je krajina a vše kolem tak zvláštně melancholicky krásné a napjaté – jako by tu v očekávání něčeho neobyčejného na nás stále cosi číhalo za každým rohem. Jakoby se první sníh na nás snášel v cítění něčeho krásného,volného a nového. V jistotě radostného očekávání. A něco z toho je i v každém z nás, v každé mladé duši, která chodí po světě plna smutku, radosti a ideálů. Kdybych šla na náměstí, možná bych tam někoho potkala. Někoho, kdo by se na mne zadíval a počal mi vyprávět příběh, na který nikdy nezapomenu.
Bylo krásné listopadové odpoledne, já měla zrovna po škole, ale místo obvyklé cesty domů – na kolej – jsem se vydala na náměstí. Nevím proč a nevím co, ale cosi mne sem dnes táhlo.„Třeba někdo chce, abych přišla“, pousmála jsem se sama pro sebe. „Praskla“ jsem sebou na nejbližší lavičku, labužnicky si natáhla nohy, a směle, se zalíbením, jsem se zadívala do dáli. Ačkoli to vypadalo, že jsem duchem nepřítomná, velmi intenzivně jsem prožívala vše, co bylo kolem mne – vznešenou atmosféru, kterou náměstí vtiskla minulost, která jako by tu – vepsána do každé dlažební kostky – stále z části byla, i pulsující život velkoměsta.
Možná jsem se trochu zasnila. Každopádně nevím, kde se tam vzal, ale náhle vedle mne seděl jakýsi cizí chlapec. Byl ke mně zrovna otočen zezadu a já měla dost času zapřemýšlet, kdo to je. Byl hnědovlasý, hezky učesaný, středně vysoký. Mohlo mu být okolo dvaceti let.
Po zdlouhavých úvahách jsem se zhluboka nadechla – on byl po celou dobu otočen, jako bych tam snad ani nebyla – a oslovila ho: „Promiň, kdo jsi? Neznáme se odněkud?“ On se pomalu otočil a v tom momentě, kdy jsem ho uviděla, kdy mi pohlédl do očí, jsem věděla, že se neznáme a ani nemůžeme znát, protože tak zvláštní pohled jsem nikdy dřív neviděla. Byla v něm prazvláštní plamenná horlivost a laskavá něha, studentská radost z bytí i životní moudrost, jako by věděl něco, co já se možná nikdy nedozvím.
Věděla jsem, že jsem ho v životě nikdy neviděla, ale zároveň jsem měla jakýsi palčivý pocit, že je tomu naopak – „kde já jsem jen tu tvář viděla?!“ – prolétlo mi hlavou.Odtrhla jsem pohled, bleskurychle jsem se zadívala kamsi ke špičkám svých bot a váhavě natáhla ruku jeho směrem. Zvedla jsem opět zrak a nesměle se dotkla jeho paže. Byla zvláštně mokrá a já si uvědomila zvláštní, štiplavý zápach, který jsem po celou dobu cítila.
„Neznáme se tedy? Víš, já jen, jestli jsme se náhodou už někdy někde neviděli – třeba na přednášce. Nechodíš náhodou také na filozofickou fakultu?“ „Ano, určitě, jsem si jistý, že mne znáš,“ vpadl mi zničehonic do řeči a zároveň to bylo první, co za celou dobu řekl. „Alespoň, že není němý,“ pomyslela jsem si a podstatně se mi ulevilo.
Už s větším sebevědomím jsem se rozhodla pokračovat v rozhovoru: „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Nepředstavit se – to se k milému, mladému muži snad ani nehodí,“ chtěla jsem si ještě škodolibě rýpnout, ale on mi opět skočil do řeči: „Není to podstatné!“ „Co?“ nechápala jsem. „Není nutné, abys znala mé jméno. Tak jako tak ho znáš a už mnohokrát jsi ho vyslovila a brzy z něj už možná nebude nic než pár neznámých, cizích slov, které dřív bývali něčím jménem. A něčím životem.“ „Počkej, počkej“…byla jsem strašně zmatená… „jak můžu znát tvé jméno? Jak jsem ho mohla vyslovit – vždyť ho neznám!“ „Ale znáš. Jen o tom nevíš!“ odvětil klidně s tajemným úsměvem na rtech.
„A kdo tedy jsi?!“ vyštěkla jsem poněkud plačtivě a podrážděně. Byla jsem zmatená a nechápala jsem, co se to děje – „mluví pravdu, nebo si za mne tropí šašky?!“ Značně mě to štvalo. Mísil se ve mně zvláštní pocit – mohu snad říci i kapka strachu. Ano. Běhal mi z toho mráz po zádech. Byla jsem naštvaná na něj i sama na sebe. „ Co to blábolí? Dělá ze mne blázna? Nebo mluví pravdu a já ho znám, jen jsem na něj zapomněla? Ale jak bych mohla zapomenout na to, že jsem někdy vyslovila něčí jméno? Proboha co se to děje?“ Bylo mi z toho do pláče. „Kdo jsi?“ zopakovala jsem nešťastně otázku. Hlas se mi nepatrně třásl. „Kdo jsem?!“ zopakoval ji i on po mně, a s úsměvem vstal z lavičky.Avšak když teď stál proti mně, byl již naprosto vážný.
Mlčky ke mně natáhl ruku a něco mi v ní podával.
Byl to jakýsi pečlivě složený list papíru. Se zvláštně napjatým pocitem v žaludku jsem se jala tento papír rozkládat. Cítila jsem na temeni jeho pohled. Měla jsem pocit, že mě propaluje až do mozku. Byl to dopis. Ovšem dřív, než jsem stihla přečíst, co v něm stojí, jsem si uvědomila,že se mi ten mladý muž stále ještě nepředstavil.Hlavou mi prolétla nejčastější česká jména a příjmení. „Nevím, zda jsi Novák, ale dám ruku do ohně za to, že jsi Jan,“ usmála jsem se na něj vítězoslavně. „Nepředstavil jsi se,“ dodala jsem s laskavým úsměvem. Avšak když jsem na něj pohlédla a pozorněji si prohlédla jeho tvář, shledala jsem, že je plná zmatku, nasyceného kapkou zděšení. Všimla jsem si jeho očí a opět mnou projel blesk. Už nebyly jako předtím. Nyní byly plné odhodlání, jakési prazvláštní radosti, ale i citu, smutku a touhy. Touhy… touhy po čem? Po lásce? Po domově? Po svobodě? Po spravedlnosti? Jakoby zažehával jakýsi tajuplný oheň.
„Pojď!“,vyzval mne a přitom mě vzal za rukáv, jakoby si snad myslel, že mě za něj dokáže zvednout z lavičky. Tedy jsem – víceméně dobrovolně- vstala a následovala ho. Zničehonic jsme se zastavili a já si všimla malé, kamenné desky, aniž bych si uvědomila, co na ní stojí, ačkoli jsem kolem chodila téměř každý den a věděla jsem moc dobře, že vím, co je na ní psáno. Jeho tvář vyzařovala jakýsi neobyčejně zvláštní klid, který byl v rozporu s tím,co se mu zračilo v očích. „Zajisté prožil něco strašného,“prolétlo mi hlavou. Stoupl si přede mne, do stejné roviny, v níž byla ona deska a pravil: „Stalo se to přesně tady, zhruba před čtyřiceti lety.“ „Co se stalo? Chci říct,co se tu stalo?!“ V ten moment mi vůbec „nedocházeli“ ani naprosto jasné souvislosti.
Nepatrně se pousmál a vytáhl z kapsy zápalky. Čekala jsem, automaticky, jak jsem byla zvyklá od svých známých ze školy, že zároveň vytáhne z druhé kapsy krabičku cigaret, jednu si vytáhne a zapálí, ale on místo toho škrtl jednou zápalkou, lehce se sklonil a přiložil ji k lemu svého kabátu.Ten okamžitě vzplál. Vykřikla jsem zděšením a zároveň mi došlo, čím že to byl politý, proč že měl tak mokré rukávy. Proboha, vždyť měl vlastně mokré úplně vše, dokonce i dlaně měl trošku olepené. Teprve teď jako bych si toho všimla. Už jsem věděla, co to bylo za odporný zápach. Benzín.Na okamžik jsem zůstala stát jako ochromená. Ale ochromení rychle vystřídalo zděšení a pocit, že musím jednat, dokud je čas. „Ježiš, neblbni, co to děláš?!“ zařvala jsem na něj. „Vím moc dobře,co dělám.“, opáčil klidně. Se zběsilostí ve tváři jsem se k němu vrhla.
Zazmatkovala jsem a zkusila – teď už silně hořící – oděv udusit dlaní. Jediným účinkem však bylo, že jsem s bolestí zkřiveným obličejem ucukla a zasyčela. Na ruce jsem cítila palčivou, pálivou bolest. Byla jsem zoufalá. Popadla jsem ho za druhý – kupodivu ještě nehořící – rukáv a snažila se ho odtáhnout k blízké kašně, s úmyslem ho do ní hodit. Ale on stál na místě jako přikovaný. „Probůh, pomozte mi někdo, cožpak tu nikdo není?!“ vykřikla jsem zoufale. „Prosím tě neblbni, pojď se mnou, dokud se dá něco dělat! Pojď prosím…“ po tvářích mi začali stékat slzy.
Ve stejný okamžik můj zrak padl na desku visící na zdi. Začalo mi vše docházet. Napadla mne šílená myšlenka, že jméno, které stojí na oné, památeční desce, je i jeho jménem. „Pomozte mi někdo! Vždyť, vždyť…“ zasekl se mi hlas při dalším pokusu o výkřik. V ten samý moment se mi on zhroutil k nohám.
Jeho oděv už hořel úplně celý. Padla jsem na kolena vedle něj. Už jsem nemyslela na plameny. Už jsem vlastně nemyslela na nic. Před očima jsem měla tmu a jen jsem mlčky polykala slzy. Lehce jsem se – na kratičký okamžik – dotkla jeho ruky, ač mi bylo jasné, že to bude bolet. Ucukla jsem a jemně jsem ho pohladila po tváři. „Proč vždycky přijdu pozdě? Proč je vždy pozdě? Tolik bych chtěla pomoci!“ zašeptala jsem zoufale. „Promiň,“odpověděl. Netušila jsem, zač se mi omlouvá, ale přijala jsem to. „Vím co dělám a můj čin splnil účel, který jsem chtěl a očekával,“ řekl ještě. Odvrátila jsem hlavu. „Ne,ne…“zašeptala jsem.
Když jsem se otočila zpět, zůstala jsem jen vyděšeně zírat. Naskákala mi husí kůže. Začala jsem ohledávat místo před sebou. Ne, skutečně tam nic nebylo. Nic než prázdné
dlažební kostky. Nebylo tam žádné lidské tělo a nebyla tam ani známka toho, že by tam kdy bylo. Jako v mrákotách jsem vstala. Stála jsem teď přímo proti kamenné desce na zdi. Můj pohled se vpíjel do jména na ní napsané. Zatmělo se mi před očima a cítila jsem, že se do této tmy propadám, až kamsi k zemi.
Ležela jsem v posteli. Kolem mne byl cítit zápach desinfekce a zářila bílá barva. Došlo mi, že jsem v nemocnici. „Co tu probůh dělám?“ Vzpomněla jsem si, co jsem právě zažila. „Že by to byl jen sen?“ prolétlo mi hlavou. V ten samý okamžik se otevřely dveře a v nich se objevil lékař. „Tak už jste se probudila,“ pravil s úsměvem. „Co se stalo, pane doktore? Prosím řekněte mi to!“ vyslovila jsem rychle otázku, která mne tížila. „Pravděpodobně jste upadla do šoku a omdlela. Nepěkně jste si přitom poranila hlavu. A také máte – z neznámých důvodů – popálenou levou ruku.“ „Tedy to nebyl sen,“ prolétlo mi hlavou. „Ale nebojte se, za týden budete jako rybička,“ opět se usmál. Už se chystal k odchodu, ale zničehonic se zarazil, sáhl do pláště a řekl: „Abych nezapomněl, toto jsme u vás našli.“ Při těch slovech mi cosi podával. Počkala jsem, až za ním „zapadnou dveře“ a honem se na to „vrhla“.Byl to onen list papíru, který jsem dostala na náměstí. Rozložila jsem ho a začala číst.
„Můj čin splnil účel. Ale ať už to nikdo nedělá. Ať se ty studenty pokusí zachránit, aby celý život zasadili ke splnění našich cílů. Ať se přičiní živí v boji.“ Zaplavila mne směs smutku, ale i zvláštní, hřejivý pocit. „To ti mohu slíbit,“ zašeptala jsem s úsměvem.
Zvedla jsem se z postele a šla se zeptat na sesternu, jestli bych mohla zavolat domů, rodičům. Zajisté už mají strach.